Louka 2021

V průběhu loňského roku jsem na sobě začala pozorovat jakési pocity marnosti a zoufalství.

Nechci se zde jen chlubit tím, jak je všechno jednoduché, jde jako po másle a jak jsem happy.

Dostihly mě důsledky začátečnických chyb, nic se nedařilo a práce jakoby spíš přibývalo. Měla jsem pocit, že jen střídám křoviňák s bubnovkou, pozemek se v tom deštivém roce začal chovat úplně jinak, pod jezírko zatekla voda… Na podzim jsem byla už tak frustrovaná, že jsem jen seděla na lavičce s lahváčem v ruce a nešťastně se rozhlížela kolem sebe s pocitem, že na to prostě nemám. Ani na okamžik mě ale nenapadlo louku prodat. Vždyť jsem už ušla takový kus cesty, tolik věcí jsem změnila ve svém životě a rozhodla se zde i bydlet. Teď na jaře začínám stavět.

Nádech, výdech – celou zimu jsem věnovala svému mentálnímu nastavení, pozorování na pozemku, znovu jsem se vrátila k odborné literatuře. A zase jsem se do toho pustila s vědomím že:

  • když nebude všechno super hned, vůbec nic se nestane
  • se musím zaměřit na malé celky a nelítat od jednoho k druhému
  • se musím bez výčitek, že mi práce stojí věnovat i něčemu jinému ( jen tak se třeba toulat a sbírat bylinky, jen tak si někam vyjet na výlet a získávat odstup… )
  • se nemusím sedřít tak, že lezu po čtyřech a po návratu domů být frustrovaná, že nemám navařeno, vypráno a uklizeno
  • bych měla vymyslet jak a koho požádat občas o pomoc

Takže jsem restartovala svůj přístup. Pracuji pomalým tempem – zenová meditace jak vyšitá, naprosto v přítomnosti:), sama sobě se směju, když se nedaří. A co je nejdůležitější – neustále se snažím dostat do svých počátečních emocí. Jakou jsem tehdy měla radost, cítila jsem napojení na Ducha toho krásného místa, připomínám si, proč jsem to všechno chtěla, jak jsem se chtěla cítit a hlavně: že tato celá moje cesta, i přes všechny překážky, je TEN vytoužený cíl, a že se u toho chci bavit.

Vyjevily se mi nové nápady co a jak, co doplnit, nebo udělat jinak.

Chtěla bych vést vodu po pozemku tam kam chci a potřebuji, vytvořit více jezírek, teď na jaře chci budovat v nejnižším místě mokřad, aby voda zůstávala na pozemku a ne na cestě, kudy jezdí chataři. Je to moje voda!:)

Také bych chtěla do míst s bylinkovým divokým chaosem vnést trochu ( hodně ) řádu a vybudovat místo nich trvalkové záhony, vysázet jedlý les, dál doplňovat živý plot… prostě rýt ( jen jednou ), mulčovat, navážet haldy materiálu ( hnůj, slámu, štěpku, kartony ) a hlavně na podzim sázet. Také jsem si předsevzala, že většinu keřů a trvalek se budu snažit ( z úsporných důvodů a pro radost ) vypěstovat a namnožit sama.

Na podzim navezená vrstva částečně rozloženého koňského hnoje.
Přísun kartonu mám ze své bývalé firmy. To je super, budu potřebovat hromady.
Slámu vyvážím od svých oveček – pěkně pokakanou a počůranou, ale mám z podzimu navezených i pár nových balíků. Jak je vidět na fotce, Stvořitel mi žehná. Asi to dělám dobře.:)
Mé ubohé jezírko! To uprostřed je vydutá fólie až ze dna, pod ní se drží povrchová voda, které bylo hodně vloni i teď na jaře. Hodlám drenáží obehnat jezírko a navést vodu o kus dál do nejnižšího místa na pozemku, kde vybuduji mokřad. Nebo spíš takový „nebesák“, co bude i vysychat. Moc se na to dílo těším. Na hmyz, ptáky, obojživelníky… na všechny nově příchozí.