Louka 2021 - Louka pod Dubem

V průběhu loňského roku jsem na sobě začala pozorovat jakési pocity marnosti a zoufalství. Nechci se zde jen chlubit tím, jak je všechno jednoduché a jde jako po másle.

Dostihly mě důsledky začátečnických chyb, nic se nedařilo a práce jakoby spíš přibývalo. Měla jsem pocit, že jen střídám křoviňák s bubnovkou a nestíhám nic jiného. Pozemek se v tom deštivém roce začal chovat úplně jinak. Pod jezírko zatekla voda, některé rostliny odešly, napadené stromy, slimáci…

Celou zimu jsem tedy věnovala svému mentálnímu nastavení, pozorování na pozemku, znovu jsem se vrátila k odborné literatuře. A zase jsem se do toho pustila s vědomím že:

když nebude všechno super hned, vůbec nic se nestane
se musím zaměřit na malé celky a nelítat od jednoho k druhému
se musím bez výčitek, že mi práce stojí věnovat i něčemu jinému ( jen tak se třeba toulat a sbírat bylinky, jen tak si někam vyjet na výlet a získávat odstup… )
se nemusím sedřít tak, že lezu po čtyřech a po návratu domů být frustrovaná, že nemám navařeno, vypráno a uklizeno
bych měla vymyslet jak a koho požádat občas o pomoc

Vyjevily se mi nové nápady co a jak, co doplnit, nebo udělat jinak.

Chtěla bych vést vodu po pozemku tam kam chci a potřebuji, vytvořit více jezírek, teď na jaře chci budovat v nejnižším místě mokřad, aby voda zůstávala na pozemku a ne na cestě, kudy jezdí chataři.

Také bych chtěla do míst s bylinkovým divokým chaosem vnést trochu řádu a spojit je s trvalkovými záhony, vysázet jedlý les, dál doplňovat živý plot… prostě rýt ( jen jednou ), mulčovat, navážet haldy materiálu ( hnůj, slámu, štěpku, kartony ) a hlavně na podzim sázet. Co nejvíc keřů a trvalek se budu snažit vypěstovat si a namnožit sama.

Ten pás sněhu uprostřed je vydutá jezírková folie s hadicí od čerpadla.

Pozorování v zimě – voda z louky odtéká mimo pozemek.

Na podzim navezená vrstva částečně rozloženého koňského hnoje.

Přísun kartonu mám ze své bývalé firmy. To je super, budu potřebovat hromady.

Slámu vyvážím od svých oveček – pěkně pokakanou a počůranou, ale mám z podzimu navezených i pár nových balíků.

Mé ubohé jezírko! To uprostřed je vydutá fólie až ze dna. Měla jsem za to, že vše způsobuje povrchová voda, ale přizvaný odborník zjistil, že pod fólií vyvěrá pramen. Hodlám drenáží obehnat jezírko a navést vodu o kus dál do nejnižšího místa na pozemku, kde vybuduji mokřad. Nebo spíš takový „nebesák“, co bude i vysychat. Moc se na to dílo těším. Na hmyz, ptáky, obojživelníky… na všechny nově příchozí.

Začínáme. V nejnižší části pozemku se vykope kruhová jáma – mokřad se bude postupně svažovat do tůňky. Z několika stran do něj budou ústit strouhy. Jejich trasu jsem určila pozorováním při dešti a tání sněhu. Na jednu z nich bude napojené odvodňovací potrubí z cesty. Vykopaná hlína poslouží jako hráz.

Strouha od jezírka. Asi se bude muset prohloubit, protože pod jezírkem vyvěrá v mokrém období pramen. Tak aby voda mohla odtékat. Napadlo mě to jako nejjednodušší řešení, než překopávat celé jezírko. Ještě to nemám úplně promyšlené.

Začala jsem si „kreslit“ sekačkou, kde budou chodníčky a kde osázené ostrůvky – jedlý les.
Vlastně nevím, jestli je to správné označení, protože tam kromě jídla bude i spousta trvalek a růže a bylinky… zkrátka všechno, co mám ráda a co se mi líbí. Takový dort od Pejska a Kočičky. Místa kam budu sázet se prokypří, zavezou hnojem, kompostem, pokryjí kartony a zamulčují slámou. Pomalu si tvořím seznam osázení a na podzim se do toho pustím. Fotky budu postupně přidávat do samostatné sekce „Jedlý les“. Uceleně, včetně seznamu postupného osazování. Určitě to bude běh na delší trať.

Růže mnohokvětá. Květy voní po okolí jako drahý luxusní šampon. Na podzim a v zimě keř zdobí stovky pidi šípků. Jsou jako korálky.

Z tohoto mokřadu, nebo tůňky ( nebo co to je ) mám velkou radost.

Dělám novou ohradu. Akátové kůly shnily a pletivo mezi ně už nikdy víc! Bohužel ohrada zůstane nějakou dobu prázdná. Do ohrady vletěl něčí pes, nebo psi a roztrhali ovečky. Nikdo nic neviděl a neslyšel. Našla jsem krvavá jatka a rozpárané ovečky. Ještě žily, jen se na mě smutně dívaly v tratolišti krve. Nechala jsem je okamžitě uspat. Ten smutek, lítost a zoufalství nejdou popsat.

Kopeček u jezírka, kam jsem nadšeně zjara pokládala kartony a vozila slámu, je ready na výsadbu trvalek… Leda tak houby! Shrabuji částečně rozložené kartony, hnůj a přerývám. Na kopeček přijde zjara směs květnaté louky. Prostě jsem to přehodnotila. Trvalkový záhon by byl v tomto místě zbytečně pracný. Jsou zde dva keře stolístek ( růžová a bílá mechovka ) a pivoňky. V kombinaci s kvetoucí loukou, kterou 2x ročně posekám to bude moc hezký.

Tohle nic moc místo nafotím jako seriál. Bude totiž úplně nádherné.:)