Je začátek července. Zase jsem o kousek zvětšila záhony – z některých už je malé políčko. Pěstuji od semínek, tvořím kytice, sušárna se začíná plnit. Spoustu času trávím na sítích a v knížkách – inspiruju se, studuju. Už docela dlouho obcházím, kroužím kolem, pochybuju, nevěřím si. Druhý den se probudím, jsem natěšená, odhodlaná, plná energie. Nemůžu si pomoct, jdu do toho:
Kytky z Louky – malá květinová farma. 2025 – nultá sezóna.
Jen to napíšu, už mi jede ten známý soundtrack v hlavě: 50 ti už bylo, jak to chceš zvládnout? Chceš trávit všechen volný čas s rukama v hlíně? Nejde jen o pěstování. Musíš to umět prodat. Být vidět, být aktivní na sítích… uvědomuješ si, že se ráno z postele ke kávovaru belháš? Když bych si sepsala pro a proti, tak proč se do toho nepouštět by absolutně převažovalo.
Z nových záhonů, které jsem plánovala vkusně osázet tón v tónu tak, aby neustále něco kvetlo, se staly trvalkové školky. Kupuju po dvou kusech, množím, pěstuju ze semínek. Spousta se vysemení z předchozího roku, takže mezi slunečnicemi je salát, z limonek vykukuje rajče a dýně se prodírá porostem slaměnek. Do každého volného místa píchnu, co od někoho dostanu. Totální chaos! Jenže nejhorší je, že se mi to líbí.
